Mám přítele. 5,5 roku jsme spolu, jsme mladí rodiče, máme dceru (2,5 roku). Přítel je hodně fixovaný na svoji maminku, ta je rozvedená. Má syna (6), přítele má, ale nebydlí spolu. Bydlí ve stejném městě jako my, je to kousek. U nás to probíhá tak, že přijede přítel z práce domu, nají se, sedne k telce, do hodiny se sbalí a jede za maminkou, většinou s sebou bere dceru a vrací se kolem půl 8. Jsou dny kdy to tak není, ale to spis jen když máme nějaké plány. O víkendech by tam byl nejraději od rána do večera. Malá kolikrát přijede vykoupaná, protože se koupala s babičkou.
Ví, že mi to vadí, protože já jsem mezi tím doma sama, reálně veškerý volný čas tráví s ní. Už jsme se kvůli tomu několikrát chytli, většinou byli dvě varianty odpovědi, buď jsem byla já ta, co to přehání a byla jsem za krávu nebo ta, že nechce, aby byla jeho máma sama s bráchou doma. Z 20 % chápu, taky jezdím za svým tátou, ale jednou do týdne, sakra. Mám pocit, jak kdyby ze sebe dělala mámu mého dítěte a ničila naschvál náš vztah s přítelem. Dělá ze mě neschopnou (možná jen můj pocit), ale nemyslím si, že nejsem dobra máma, nebo nevhodná žena. Mrzí mě, že mě jeho rodina nebere, proto tam i nerada chodím.
Vždy jsem s nimi jednala s respektem, od nich ale absolutně žádný respekt není, už jsem z toho opravdu vyčerpaná. Do všeho nám kecají, ať už je to jen jaké mám dceři kupovat boty nebo do toho, jak budeme trávit Vánoce. Nemyslím si, že jsem nějaký lempl, naopak si myslím, že jsem pracovitá, šikovná, slušná a snaživá. Přítel tohle úplně přehlíží. Se vším se svěřuje své mámě, místo toho, aby šel za mnou, jde se poradit za mámou. Trvá to už dost dlouho, napadlo mě, jestli by třeba nepomohlo se odstěhovat do jiného města. Jenže zase na druhou stranu se bojím, že s tím přítel třeba nebude souhlasit. Mě by to totiž dost zranilo.